Plavecký stadion v Podolí slaví šedesátiny
Motto: „Jak krásný je život plavce, jenž si svou cestu na nebi čte.“
F. Vymazal
Stavba kultovního plaveckého areálu v prostoru bývalého vápencového lomu byla zahájena v roce 1959 a o rok později byl provizorně otevřen pro plavecké závody.
Nejdříve byly otevřeny dva venkovní bazény, 50m pro plavce a 33 metrový bazén pro vodní sporty.
Ve druhé fázi následovala hala s krytou padesátkou. Prostor venkovních bazénů doplnily tribuny na střeše právě vybudovaného krytého komplexu. Celý komplex byl pak slavnostně otevřen v roce 1965, kdy se zde konaly plavecké závody.
Na tribuně venkovního bazénu je od počátku jeho éry plastika Vladimíra Janouška. Autorem stavby stadionu byl talentovaný a ambiciózní architekt Richard F. Podzemný.
V Podolí v průběhu uplynulých šedesáti let trénovaly a skákaly z věže špičky českého (potažmo československého) plaveckého sportu.
Naprostou jedničkou a nejslavnější hvězdou je dodnes československá skokanka do vody a později i lékařka Milena Duchková – Neveklovská. Tato sympatická a skromná dívka si zcela podmanila 10 metrovou věž. Na LOH 1968 v Mexico City vybojovala v pouhých šestnácti letech zlatou medaili a ve dvaceti letech na LOH 1972 v německém Mnichově přidala skvělé stříbro. Výrazně se prosadila i v rámci evropských a světových mistrovství.
Později emigrovala do Kanady, ale u nás jsme na ni nikdy nezapomněli, i když média většinou preferují sporty zejména mimo plaveckou oblast.
V Podolí během uplynulých let trénovali mj. Jan Micka (bývalý žák naší školy) a Barbora Seemanová, která je i dnes pro řadu současných mladých plavkyň velkým vzorem…
Nelze nevzpomenout i známou spolupráci naší školy s populárním USK Praha.
Z trenérských tváří se do historie podolského bazénu zapsali mj. Jaroslava Passerová, Petra Venturová, Daniela Venturová, Petra Urbanová nebo Katka Hrubá.
Z celé plejády úspěšných podolských plavců, kteří prošli naší školou uveďme alespoň sourozence Petra a Viki Morávkovi, Aničku Běhounkovou a loňského deváťáka Tadeáše Darka Dudáčka. Viki a Anička jsou dnes už i úspěšnými trenérkami 3. třídy a máme z nich radost. Jejich smysl pro humor, plavecká i školní píle, stejně jako pověstné krabičky s dobrou zeleninou a ovocem se bezesporu zapsaly do dějin naší školy.
I řada učitelů a patriotů z našeho břehu Vltavy pod památným Vyšehradem se v Podolí naučila plavat a skákat z věže. Jako obrazovou ukázku z letité historie bych doložil svými fotografiemi, neboť i já jsem se zde naučil v pěti letech plavat. Fotky mě zachycují při vstupu do školy, při mém prvním skoku z věže a běžném skoku ve venkovní padesátce. A jak je vidět na dobovém snímku, zmíněná skulptura Vladimíra Janouška zde už tehdy opravdu stála. Ani dnes ji nelze z ulice ani tramvaje přehlédnout. S úspěchy našich plavců je pro mne dodnes jistým symbolem a nostalgickou vzpomínkou na minulost, ale i žhavou současnost našeho Podolí.
Co říci závěrem? Životy a tréninky našich plavců jsou i dnes dennodenně náročné. Extrémně brzké celoroční vstávání, ranní tréninky, školní výuka, oběd, odpolední tréninky, učení se na další den a tak stále dokola. Je to tvrdá řehole, avšak dobrá fyzická kondice, snaha o co nejlepší výsledky a smysluplná životní motivace jsou cílem i odměnou!
Naše škola se do plaveckého výcviku zapojila záhy po vzniku tohoto sportovního areálu a později se zde úspěšně rozvinulo soutěžní plavání, jež zejména v osmdesátých letech získalo na významu.
Mgr. Petr Böhm
